Ianus tří tváří

Tvorba Věry Linhartové, ať již psaná česky nebo později francouzsky, je vzácně jednotná. V textech označovaných zaexperimentální, jež knižně vycházely od poloviny šedesátých let (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Rozprava o zdviži, Přestořeč, Dům daleko), nejde o formální experimenty, ale o důsledné vytváření mimoprostoru, který je pro jakoukoli tvorbu nezbytný, o snahu proniknout řečí do prostoru za slovy, který určuje skutečnost. Čítať ďalej ↓

Francouzsky psané texty (zejména Masožravé portréty, Kaskády či Mé zapomínky, za něž roku 1998 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta) jsou svědectvím nové, jiné zkušenosti naší přítomnosti ve světě. V žádném svém textu, v žádném ze svých životních rozhodnutí se Věra Linhartová neodklonila od kategorického požadavku opravdovosti, nikdy nepřistoupila na jakýkoli kompromis. Básně a komentáře sbírky Ianus tří tváří byly napsány v letech 1962–1966. Nejranější je oddíl Nastolení krále (1962). Dům pro mé lásky (1965) je doplněn úzce osobním komentářem. K třetímu oddílu Ianus tří tváří (1966) je připojen autorčin komentář „Modrozračno/Vznik jedné básně“. Věra Linhartová od počátku věděla, že neexistuje přísná hranice mezi prózou a poezií. Prostor, jenž se naplňuje psaním básně, nazývá jejím „tušením“. Původně hluchý prostor, za zdí, skrz kterou již slova nemohou proniknout. – Redakční spolupráce: Miloslav Topinka a Pavel Brunclík.