Světla mezi prkny
Řehák JakubBěž a vyprávěj. Nasaď oči, nos. Čítať ďalej ↓
Ukaž, že inkoust teče z očí, že ubíhají roky.“ Těmito slovy končí Jakub Řehák svou první básnickou sbírku. Roky ubíhaly. Čas zanechal stopu na básníkových domech – hniloba, plesnivina, pavouci, rez. Z gymnazistek předposledního oddílu se staly ženy, které až magickým procesem pojmenování dosáhnou celistvosti bytí. Jinak v knize převládají – téměř surrealisticky – jednotlivé části (nahého) těla. Neživé se oživuje a živé se stává věcí. A tak se prolínají ženy a knihy – obojímu patří celá autorova láska. „Inkoust teče z očí“ „tam, kde končí pohled a začíná popis“. Pozorování a popis jsou neoddělitelné. Ačkoliv v básních dominuje léto a zima, popř. sníh, poledne a noc, tedy jednoznačnost času, čtenář si nikdy nemůže být jistý, jestli se děj (a něco se děje, i když ‚chybí‘ slovesa) odehraje ve skutečnosti nebo ve snu. Je vždycky veden dál překypující autorovou fantazií a zvuky slov.
