Sputnik, má láska

Kdo zná Norské dřevo, bude potěšen, kdo je nezná, bude překvapen a neodolá. O románu Sputnik, má láska se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story.

Dílo má opět tři hlavní postavy: čtyřiadvacetiletý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč, jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouaca, Mjú, femme fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí, jež si barví vlasy. Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala. Byla to láska prudká jak tornádo, které se velí vpřed širou stepí. Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Fialčin osud na nejmenovaném řeckém ostrově, kam se s Mjú vypraví, je však stejně podivný jako osud jiných autorových hrdinů - náhle zmizí beze stopy. Učitelse vydává ji hledat a ve Fialčině počítači najde dva dokumenty: jeden o její nezměrné touze k Mjú, druhý o její prapodivné minulosti, o nemožnosti milovat, o světě \\tady\\' a \\'tam\\'. Ukážka z textu: Políbila mne tiše na čelo a omluvila se. Já tě prostě mám ráda, to je všechno. Hrozně jsem nad tím váhala, ale nakonec jsem musela udělat, co jsem udělala. Já tě mám přece taky ráda, řekla jsem Fialce. Tak si z toho prosím ťe nic nedělej. A chci, abys se mnou byla i dál. Takhle jsem jí to řekla. Fialka pak hrozně dlouho tiskla hlavu do polštáře a brečela, jako když se protrhne přehrada. Celou tu dobu jsem ji při tom hladila po nahých zádech. Od ramen až po boky, a pod prsty jsem cítila každou její kost. Chtělo se mi plakat zrovna tak jako jí. Plakat jsem ale nemohla. Tehdy jsem to konečně pochopiila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.'