Druhý dech

Vyprávění člověka odkázaného na invalidní vozík, které se stalo předlohou filmového hitu Nedotknutelní. Philippe Pozzo di Borgo pracoval jako zástupce ředitele vinařských závodů Champagne Pommery, druhého největšího výrobce a prodejce šampaňského na světě. Čítať ďalej ↓

V roce 1993 se mu při letu na padákovém kluzáku stal úraz s následkem závažného poranění páteře, jež mu způsobilo celkové ochrnutí. Tehdy mu bylo dvaačtyřicet let. Zámožný dědic dvou významných francouzských rodin je po nehodě zcela vyloučen ze společenského života. Později ho stihne další rána – úmrtí milované ženy, po němž zůstává sám na výchovu dvou dětí. Z invalidního vozíku diktuje své vzpomínky a touhy, představy o světě i o tom, co je po životě. Nechává svou duši bloumat v klidném útočišti svého soukromého paláce nebo uprostřed nádhery korsických hor v kraji svých předků a oddává se vyprávění prosycenému bolestí a opojnou nadějí. Celých deset let ho při životě, který střídáním dramatických momentů a groteskních situací občas připomíná horskou dráhu, udržuje přistěhovalec Abdel, jeho anděl a „ďábel strážný“ v jedné osobě. Tato část autorova života inspirovalascénář filmu Nedotknutelní. Philippe Pozzo di Borgo ochrnul v roce 1993 následkem pádu při paraglidingu. Od té doby je odkázán na pomoc druhých. Kultivovaný aristokrat, potomek dvou významných francouzských rodin, náhle poznává na vlastní kůži sociální vyloučení. Text původní knihy Druhý dech doplňuje oddíl nazvaný Ďábel strážný, věnovaný příběhu neobyčejného přátelství mezi francouzským aristokratem kvadruplegikem a charizmatickým delikventem, živelným Arabem z předměstí a jeho pečovatelem. Příběhtohoto neuvěřitelného setkání inspiroval režiséry Oliviera Nakache a Érika Toledana k natočení filmu Nedotknutelní s Françoisem Cluzetem a Omarem Sy v hlavních rolích. „Je nesnesitelný, namyšlený, ješitný, arogantní, náladový, lidský. Bez něj bychshnil zaživa. Abdel o mě pečoval nepřetržitě, jako o kojence. Pozorně vnímal sebenepatrnější znamení, bděl u mě, když jsem byl v bezvědomí, vysvobodil mě z vězení, chránil mě, když jsem byl slabý. Rozesmál mě, když jsem si myslel, že už to nevydržím. Je můj ďábel strážný.“ „Setkání s knihou nás naučí oddělovat podstatné od nepodstatného. Nejvíc ze všeho si mě však Philippe Pozzo di Borgo získal svým srdcem, širokým jako oceán, schopným přijmout bez hořkosti vše, co život přináší.“ „K tomu, abychom úspěšně čelili každodennímu životu a zároveň si zachovali určitou lehkost, potřebujeme potkávat učitele, kteří nás posunou dopředu, dodají naší vůli nový impulz a pomohou nám přiblížit se radosti. V tom je Philippe Pozzo di Borgo nepochybně mistr.“ Alexandre Jollien