Sloupoví aneb Postila

Nízká trvanlivost novinových článků je takřka příslovečná a k většině z nich se nevrací ani jejich autoři, natož čtenáři. Svérázné publicistické texty biologa, filozofa a spisovatele Stanislava Komárka však patří k tomu druhu literatury, který opakované čtení přímo vyžaduje. Čítať ďalej ↓

Je ptačí chřipka skutečně nebezpečná? Co je člověku přirozené? Představuje vzdělání nějakou hodnotu? A pro koho? Autor provokuje otázkami, které většinou pokládáme za předem zodpovězené, navíc se umí ptát nesmírně zajímavě a zábavně. Ať už píše o stavu současné vědy, nebo o svých zážitcích z cest, opětovně dokáže čtenáře znejistit, nadchnout nebo alespoň popudit. Sloupoví aneb Postila obsahuje texty z let 2005-2007 a až na několik delších esejů se jedná o sloupky, otištěné převážně v Lidových a Hospodářských novinách. Ukážka z knihy Vyhubíme zavlečená zvířata? Biolog Stanislav Komárek uvažuje, zda máme bojovat proti invazním druhům živočichů a rostlin. Čteme-li rozmanité ochranářské a ekologistické publikace naší doby, na první pohled nás upoutá tematika „invazních druhů“ a boje proti nim. Jako invazní se označuje takový druh, který se v přítomné době nově a většinou rychle šíří, v typickém případě za neúmyslné dopomoci člověka zavlečením z nějaké jiné biogeografické oblasti a často pak žijící na biotopech člověkem vytvářených a udržovaných, třeba silničních náspech, skládkách či stanovištích uvnitř obcí. Trochu komplikovanější je to v případě, kdy lidský podíl na invazi je nevykazatelný, například když se hrdličce zahradní v pozdních čtyřicátých letech náhle „zachtělo“ rozšířit se z Balkánu do střední Evropy a ani tehdejší kruté zimy ji od toho neodradily. Nepředpojatá mysl si musí položit otázku, proč vlastně proti invazním druhům bojovat - po ústupu glaciální stepi na konci poslední doby ledové sem drtivá většina našich živočišných i rostlinných druhů teprve musela „invadovat“, byť z počátku většinou bez lidské pomoci. A což teprve po rozvinutí zemědělství a odlesnění značných ploch! Málokdo si uvědomí, že invazní druhy ze Středomoří či předoasijských stepí, byť velmi starého data, třeba užz neolitu, jsou „erbovními“ zvířaty a rostlinami naší krajiny. Jedná se například o koroptve, vrabce, zajíce, skřivany či o oblíbené pestře kvetoucí plevele, jako jsou chrpy, koukoly nebo vlčí máky. I řada pozdějších invazních druhů je velice hezká- velká a tmavorůžově kvetoucí netýkavka Royleova, která se teprve za života naší generace rozšířila v říčních nivách, by byla okrasou každé zahrady a nezapře svou himálajskou domovinu. Avšak z hlediska ochranářské praxe je to jeden z nepřátel naší krajiny. Vzhůru do skanzenu Boj proti invazním druhům je tedy v podstatě snahou uchovat krajinu a její druhové složení jako skanzen stavu zhruba kolem přelomu 19. a 20. století. Nejde tedy o zachování „divočiny“, ale kulturní krajiny ze „starých dobrých“ časů. Na tom by vcelku nebylo nic špatného, kdyby se jednalo o cíl myšlenkově reflektovaný a zcela vědomý. Začtu-li se do publikací a písemností ochranářského charakteru, nelze u mnoha z nich přehlédnout, jak obrovský citový potenciál se na ně váže a jaká nenávist se upírá vůči „cizákům“, kteří si dovolili proniknout na naše výsostné území a eventuelně tu „původní“ druhy vytlačovat. (Při dostatečně dlouhém časovém záběru vždy s podivem zjistíme, že nic zcela „původní“ není a vše, co máme, ať už na druzích či obyvatelstvu, je konglomerátem „pozdějších příměsí“.) Je dobrý důvod se domnívat, že osoby, které by za jiných okolností postřehly čistotu rasy či jazyka, dnes bojují proti znečištění „naší“ přírody invazními druhy. Je to povolené, politicky korektní a lze se tam vyřádit podobně, jako si lze bez rizika zastřílet na bažanty a na lidi nikoliv. Semitského továrníka prznícího árijské dělnice nahradila křídlatka sachalinská, navždy špinící tvář naší krajiny. Je třeba vymořit ji až do kořene. Nedávno jsem si naMadeiře, kde je invazních druhů díky leti