Mému muži, Arne Novákovi. Výběr z dopisů Jiřiny Novákové-Haaszové

„Protější palác žlutě odráží plné ranní slunce do Tvého pokoje a modře italské nebe slibuje čistý jas krásného podzimního dne. Je mi jasno z toho neporušeného jitra a radostno, že mne v něm políbil Tvůj dopis.“ Léta jsem tiše a s úctou chodila okolo té tajemné dřevěné truhly, než jsem našla odvahu otevřít dosuduzamčené vzpomínky paní Jiřiny Novákové, manželky vynikajícího literárního historika a statečného muže Arne Nováka. Čítať ďalej ↓

Na dně ležel balíček milostné korespondence tehdy ještě slečny Jiřiny, studentky historie na Univerzitě Karlově v Praze a posluchačky profesora Josefa Pekaře, nahoře, těsně pod víkem, smuteční oznámení o úmrtí jejich jediného syna Radovana. Ušlechtilá, vzdělaná a moudrá dáma uschovala své dopisy, jako by chtěla zůstat ve stínu svého muže, s nímž prožila nedlouhý život plný lásky, bolestí, odloučení i smutku. A tehdy jsem se rozhodla, že by bylo nespravedlivé, aby život této vzdělané a vzácné ženy zůstal navždy zapomenut ve stínu díla jejího muže. Troufám si říct, že bezpečné zázemí, které manželovi vytvářela, mu pomáhalo překonat období tragických rodinných událostí. Před těmi dějinnými svého muže, bohužel, ochránit už nemohla… I ve stáří krásná paní sedávala u mé babičky, v ruce krajkový kapesníček, obě upíjely čaj z křehounkých porcelánových šálků a já mohla občas se zatajeným dechem poslouchat jejich návraty do starých časů. Aniž bych to mohla tušit, v té době byla už minulost paní Jiřiny dávno uložena v truhle a převázána stužkou…