České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890-1914)

Kniha České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914), která se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie, se skládá ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z područí obrozenského romantismu především prostřednictvím intenzivních kontaktů s moderní evropskou vědou.

Tento složitý proces obsahoval nejeden vnitřní svár, podmíněný zejména napětím mezi pragmatickými snahami přispívat vědeckými poznatky k formování soudobého společenského i politického dění a ideou svébytné a autonomní vědy. Emancipaci a modernizaci historického bádání sleduje autorka na čtyřech problémech. První dva se věnují obecné historii, druhá polovina práce pak v podstatě historii literární. I když je období přelomu 19. a 20. století, včetně historie vědy, v posledním decenniu předmětem zvýšeného badatelského zájmu, troufám si říci, že text Kateřiny Bláhové je v mnoha ohledech novátorský. Není divu, neboť autorka plně zužitkovala nejen několikaleté systematické studium pramenného materiálu, zejména osobních fondů předních českých vědců uložených v několika archivech, nedávno vydaných souborů korespondence a memoárů, nýbrž stránku po stránce pročetla četné ročníky třiadvaceti vědeckých i kulturních časopisů. Nepřehlednou literaturu k tématu, ať již obecně historickou, či literárněvědnou, zvládla téměř v úplnosti. Bezpečná orientace v rozsáhlém materiálu jí umožňuje formulovat hlavní problémy i poctivě pramenně doložit a podložit prezentované výsledky.