Černá Hora - stručná historie států

Černohorci bránili po staletí především svou nezávislost, specifickou identitu a často jen holou existenci. Původně pastevecké kmeny prokázaly tváří v tvář drsným přírodním podmínkám, mocným nepřátelům, cyklům destruktivních válek, modernizačním výzvám, hegemonistickým ideologiím i vlastní řevnivosti obdivuhodnou přizpůsobivost a schopnost nově formulovat svou identitu.

Tak jako každá úspěšná lidská skupina za to zaplatili opakujícími se oběťmi, národními katastrofami, nesčetnými osobními tragédiemi a řadou historických kotrmelců, které se mohou snadno jevit jako absurdní, dokud neuvážíme, s jak obrovskými tlaky se musel mizivý počet Černohorců takřka neustále vyrovnávat, aby úspěšně přežil na nevlídné křižovatce civilizací, náboženských okruhů a cizích mocenských zájmů. Přeměna archaické společnosti ve standardní evropský stát, o kterou usilovali již černohorští vladykové a knížata v 19. století, nebyla zdaleka přímočará a jistě neskončila ani opětovným vyhlášením samostatnosti roku 2006. Konfliktní potenciál uvolněný rozpadem Jugoslávie se dnes již téměř vyčerpal. Černá Hora se z válek o jugoslávské dědictví vynořila s jistými morálními šrámy, po fyzické stránce však vedle Slovinska dopadla nejlépe. Navzdory četným přetrvávajícím problémům se zdá, že šance této malé balkánsko-středomořské země na klidný rozvoj a lepší život tamních obyvatel jsou dnes mnohem vyšší než po většinu dosavadních dějin. Budoucnost ukáže, zda této šance dokáže zatím nejmladší evropský stát patřičně využít. Ukážka z knihy Kmenové struktury existovaly v evropských dějinách na mnoha místech a v různých dobách. Formování centralizovaných států a říší však zpravidla signalizovalo jejich zánik. Ani středověký Balkán nebyl v tomto ohledu výjimkou a podmínky pro přežívání, resp. vznikání a fungování kmenů se zde uchovaly spíše v odlehlých horských oblastech. Odpočátku novověku až po moderní dobu tak v Evropě existoval jediný „kmenový ostrov“. Ten zahrnoval oblasti jižně od řeky Neretvy, obydlené hercegovskými kmeny, asi dvě třetiny dnešní Černé Hory a sever Albánie. Všechny tyto kmeny sdílely vzhledem k obdobným zeměpisným a historickým podmínkám také způsob života, základní formy společenské organizace a související patriarchální mentalitu. Na jihu „kmenového ostrova“ převládala albánština a katolické vyznání, u slovansky hovořících kmenů dominovalo pravoslaví, sporadicky se objevoval také islám. Některé kmeny, například Kučové, byly jazykově i nábožensky smíšené. Kmenová identita však do 19. a leckdy až do 20. století převládala nad jazykovou, náboženskou a politickou, stejně jako nad zárodky národního vědomí. Vznik kmenové společnosti podmínily přírodní podmínky. Prakticky jediným způsobem života, který umožňoval relativně snesitelnou obživu v horských oblastech Balkánu, bylo pastevectví. Vyšší polohy ve vnitrozemí poskytovaly v létě pastvu pro dobytek, drsné klimatické podmínky však znemožňovaly přítomnost pastevců a jejich stád během zimy. Pastevectví proto fungovalo na základě tzv. systému transhumance. Spočíval v pravidelném nomádském kočování mezi oblastmi letních pastvin a zimovišti, zpravidla vesnicemi se stálými obydlími v klimaticky příznivějších zónách s nižší nadmořskou výškou. Podobný způsob života se rozvinul také v dalších oblastech Středomoří, od sousední Hercegoviny a severní Albánie až po Pyreneje nebo Maroko. Pastevci se sdružovaliv tzv. katunech. Tento termín označoval nejprve malé, relativně kompaktní komunity, jejichž jádro zpravidla tvořila skupina osob, provázaných systémem příbuzenských a hospodářských vztahů. Lidové noviny, 13.12.2007