Císařovy děti nemají šaty

Román je skvělou společenskou mozaikou života v současném New Yorku. V popředí stojí trojice postav, spolužáků z elitní Brownovy univerzity, kteří měli spoustu plánů, snů a předsevzetí. Čítať ďalej ↓

Teď je jim třicet a nejsou o mnoho dál než před deseti lety - kariéra, postavení, peníze a luxusní život se jim vyhýbají. Potácejí se mezi frustracemi z osobních selhání a euforickými stavy spojenými s bohémským životem v metropoli. Daniela přijala rutinní práci v televizi, homoseuál Julius sice občas napíše kritiku do novin, ale jinak parazituje na svém bohatém milenci, Marina nikdy nedopsala svou knížku a ke všemu bydlí u rodičů… K nim se ještě připojuje Mariin otec, stárnoucí intelektuál, který reprezentuje zaběhaný životní styl plný pokrytectví a lží, jež zakrývají profesní selhání a krizi středního věku. Právě na něm Messudová zpochybňuje známý mýtus o americkém snu, kdy se jednotlivci mohou vlastním přičiněním vyšvihnout a domoci postavení. Ne, že by se mu to nepodařilo… Ale autorka na jeho příkladu ukazuje, jakou daň musejí lidé tohoto typu zaplatit. Veškerá hra - na psaní knih a kritik, na intelektuály a newyorskou smetánku, pitvání v pocitech a nevěrách - jednou ráno končí: to ráno, kdy narazí první letadlo do Světového obchodního centra. Císařovy děti nejsou výpovědí typu 'předtím a potom', Messudová pouze shrne fakta: jedenácté září je kulisa dějin, událost, po které zůstává jen kocovina. Dílo je napsáno svižným, originálním stylem se značnou dávkou černého humoru. Tak trochu pozdní Kingsley Amis, tak trochu Woody Allen. Naštěstí chybí sentiment a patos - opus o střetu hodnot dvou generací, o proměně života ve velkoměstě působí upřímně, věcně a vtipně. Román byl přeložen do více než dvaceti jazyků.