Cestou do Babadagu

Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“. Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Čítať ďalej ↓

Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí v zimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literární cenu Niké.