Cesta do Indie

Název svého stěžejního díla, Cesty do Indie, převzal Forster od Walta Whitmana. Zatímco však americký básník tak koncem 60. let 19. století pojmenoval skladbu oslavující otevření Suezského průplavu a vyjadřující naději ve sbratření lidí všech ras, u britského romanopisce bere na sebe téma možného porozumění mezi obyvateli různých kontinentů podstatně trpčejší a ironičtější podobu.

Tak jako na šachovnici postavil Forster proti sobě dva tábory: na jednu stranu povýšeneckou anglickou menšinu, na stranu druhou místní indickou elitu, reprezentovanou doktorem Azízem, muslimským chirurgem, který musí snášet ponižování ve vlastní zemi. Mezi nimi hraje svůj part liberální anglický učitel Fielding, jenž si za sympatie k domorodému obyvatelstvu vyslouží podezřívavé opovržení. Přestože Forsterův román v prvé řadě odhaluje lidsky nedůstojné koloniální praktiky, jeho poselství je mnohem obecnější - dotýká se možností a překážek komunikace nejen mezi příslušníky rozdílných národů či kultur, ale i mezi lidmi vůbec. Proto také bývá považován za významný mezník v dějinách britské literatury 20. století. Ukážka z knihy V přítmí se všichni podobali mrtvolám a vlak sám jako by byl mrtvý, třebaže se pohyboval - rakev z vědeckého severu, čtyřikrát denně narušující poklid krajiny. Jakmile opustil Marabarské vrchy, jejich šeredný, těsný kosmos zmizel, ustoupil Marabarským vrchům nazíraným z dálky, ohraničeným a celkem romantickým. Vlak jednou zastavil u pumpy, aby v tendru zavlažil zásobu uhlí. Pak jako by v dálce zahlédl hlavní linku, dodal si odvahy a třaslavě poskočil, objel anglickou čtvrť, překonal přejezd (koleje teď byly rozžhavené do běla) a definitivně dořinčel. Čandrapur! Čandrapur! Konec výpravy. A když bylo po všem, když se v šerém přítmí napřímili a chystali se vkročit do všedního života, tu se vleklá, zadržovaná zlověstnost toho rána náhle provalila. Policejní inspektor Hak prudce otevřel dveře kupé a ostře, tvrdě prohlásil: \\Doktore Azízi, je mojí svrchovaně trapnou povinností zatknout vás.\\' '