Báječná léta s Klausem

Po desiatich rokoch prichádza Michal Viewegh s voľným pokračovaním svojej úspešnej knihy. Opäť sú to príhody Kvidovej neobyčajnej rodiny dokonca so samotným Václavom Klausom.

Určite je na čo sa tešiť. Ukázka z knihy: Osvobození člověka Skutečnost, že Číňané odložili povinný mundúr maocetungovského střihu a místo něj oblékli džínsy a trička s nápisem I Love NY nebo I Love Coca-Cola, je podle mého názoru větší průlom a větší osvobození člověka než vznik jednoho nezávislého, či dokonce opozičního, časopisu. Pokud tomuhle někdo nerozumí, nechápe podle mého názoru vůbec nic. VáclavKlaus, Narovinu Porevoluční zmatení babičky Věry se mezitím dále prohlubovalo. V lékárně na náměstí Bratří Synků, kam celý život chodila, se čím dál víc objevovaly prášky a masti, které nikdy předtím neviděla — byly hrozně drahé, ale krásně zabalené a doporučovali je většinou čtyři z pěti lékařů. Těch nových léků bylo tolik, že babička vůbec netušila, který si vybrat. Když se zeptala paní magistry, jestli je ten či onen přípravek opravdu dobrý, pokaždé jí odpověděla, že ano — tak jak se potom měla babička rozhodnout? Vzala si z pultu několik letáčků, z nichž se doma dozvěděla, že svoje i dědečkovo zdraví hrozivě zanedbávala, protože vůbec netušila, že lidský organismus denně potřebuje třikrát tři tablety WOBENZYMU, který je klíčem ke zdraví a pomáhá při léčení široké škály onemocnění. Nevěděla rovněž, že na vyrážky a drobné oděrky je nejlepší stoprocentně čistý čajový olej TEA TREE OIL (babička jej nazývala teatrální), ani že by měla každý den užívat tři až šest pastilek vysoce kvalitního dánskéhopřípravku Bio-Influ-Zinek, který má certifikát kvality a byl vyroben pod farmaceutickou kontrolou (všechny tři zmíněné produkty si babička poslušně koupila, a navíc si vzala další letáčky). Ale nešlo zdaleka jen o léky. Jednoho dne přišla babičce obálka s jejím jménem, kde jí jakýsi JUDr. Novák radostně zvěstoval, že právě vyhrála milión korun — bylo to tam dokonce napsáno tučně (pod tím následoval ještě dlouhý text velice drobným písmem, ale ten už babička přečíst nedokázala) — jenže Kvido, kterému ihned zatelefonovala, jí řekl, ať tu obálku klidně zahodí. Babička ho váhavě poslechla, ale stále jí to vrtalo hlavou. Co když doopravdy vyhrála? Proč by to tam jinak psali? Co když ten milión zahodila? zděsila se, ale Kvido s Pacem se jí smáli. Už vážně ničemu nerozuměla.