Afghánské tažení

„TADY SE S NÁMI NEPŘÍTEL NEUTKÁVÁ V ŘÁDNÉ BITVÉ, JAK TO ČINILY ARMÁDY, S NIMIŽ JSME BOJOVALI V MINULOSTI… I KDYŽ HO PORAZÍME, ON SE NESMÍŘÍ S NAŠÍ SVRCHOVANOSTÍ, ALE BUDE SE VRACET ZNOVU A ZNOVU. NENÁVIDÍ NÁS SE ZARPUTILOSTÍ, KTEROU PŘEKONÁVÁ JEN JEHO TRPĚLIVOST A SCHOPNOST SNÁŠET STRÁDÁNÍ.“ Těmito slovy, která bychom dnes mohli číst v aktuálních zprávách z některých bojišť, se vrací Steven Pressfield, americký spisovatel proslulý romány věnovanými vojenství starověku, k tažení Alexandra Velikého do afghánských království v létech 330 až 327 před Kristem.

Starověkou epopejí jako by autor nastiňoval průběh, hrůzy a beznaděj současných konfliktů v Iráku a v Afghánistánu. Děj Afghánského tažení vypráví mladý voják Alexandrovy armády, Makedonec Mathias. Z jeho úst se dozvídáme, s jakými vojenskými a morálními strastmi se vypořádávali Alexandrovi muži a jejich král v novém typu války, když jim nezbývalo než se přizpůsobit metodám nesmiřitelného nepřítele, jeho teroru a taktice partyzánského boje s účastí civilního obyvatelstva, včetně žen a chlapců. Mathias se připojuje k Alexandrově armádě v době, kdy už porazila perskou říši a postupuje dále na východ do Afghánistánu, aby se dostala k údajným pohádkovým bohatstvím Indie. Mladý muž bojuje v jednotce mezi svými vrstevníky, ale také spolu s veterány, k nimž se rychle přiřazuje, když uskutečňují Alexandrovu taktiku spálené země. Zároveň prožívá hluboký milostný vztah k afghánské dívce, který je však těžce poznamenán barbarstvím afghánské společnosti, makedonských vetřelců a nakonec i zaslepeností jeho samého. Mathias popisuje každodenní brutální střety obou stran a dokládá tím, jakou cenu lidskosti platí expediční ozbrojená síla, řídící se v podstatě světskými a humanistickými zásadami, když se snaží vnutit svou vůli lidu fanaticky oddanému náboženství a hrdému tak, že dovede za své zásady bez váhání zemřít.