Vražda pro štěstí

Kdo stojí za vraždou šéfredaktora svérázného literárního časopisu? Detektivka Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany Vražda pro štěstí nás zavede do světa pražské prvorepublikové smetánky i mezi hospodské povaleče a zlodějíčky.„Vymýšlení fabule u detektivky se dost podobá vědeckým experimentům. Čítať ďalej ↓

Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde. Museli jsme se po každém krachu logiky vrátit na začátek a najít jinou cestu.“ Takto vyprávěl Josef Škvorecký o práci nad detektivními příběhy, které společně s Janem Zábranou psali v průběhu šedesátých let. Knihy pak vyšly pouze pod Zábranovým jménem.Básník, prozaik a překladatel Jan Zábrana měl pro žánr detektivky slabost. Překládal Agathu Christie, Arthura Conana Doyla či Eda McBaina, sestavil antologii z anglické a americké detektivní povídky pod názvem 15 pátračů. S Josefem Škvoreckým napsali tři detektivní příběhy, které se odehrávají v prvorepublikovém Československu: Vražda pro štěstí (1962), Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967).Oba autoři prý společně vymýšleli děj, zápletku, řešení a vyrobili si k tomu detailní osnovu. Škvorecký poté text sepsal, Zábrana ho redigoval a zároveň přidával i různé básně, jejichž témata byla součástí příběhu. O tom, že díla vznikala společnými silami, svědčí akrostich, který oba autoři zapracovali do posledního dílu série, Vraždy v zastoupení. Když se přečtou první písmena každé nové kapitoly, vznikne věta „Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum“, tedy „Škvorecký a Zábrana spáchali žertík“. Autoři si tak vystřelili z tehdejšího režimu a díky Zábranovu „pokrývačství“ mohly tyto detektivky vycházet i v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy už byl Škvorecký zakázaným autorem.