Můj rok 1981

Pokud bychom měli mezi roky vybrat ideálního představitele éry stagnace, byl by to zřejmě rok 1981. Asi nejlépe ho vystihuje termín stojaté vody. Čítať ďalej ↓

Je to však, jak už to bývá, ono příslovečné ticho před bouří. A ti, kteří mezi nás přišli v tomto, na první pohled ospalém, roce, netuší, že své deváté narozeniny oslaví ve světě, kde bude všechno jinak. Už v následujícím roce umírá Leonid Brežněv a v Sovětském svazu začíná tzv. „pětiletka pohřbů“. Po krátkých érách Jurije Andropova a Konstantina Černěnka nastupuje do čela největší země světa Michail Gorbačov a zahajuje cestu ke zhroucení světové socialistické soustavy. Zatím tomu však nic nenasvědčuje. V klubech zní svižné disko Michala Davida, Jiří Menzel v dalešickém pivovaru natáčí idylické Postřižiny a v Praze na Pankráci se slavnostně otevírá Palác kultury. Mnohem větší dramata se odehrávají za našimi hranicemi – na několika místech ve světě útočí atentátníci; v případě amerického prezidenta Ronalda Reagana a papeže Jana Pavla II. jsou jejich pokusy neúspěšné, egyptský prezident Anvar Sadat vražednému útoku podlehne. Miliony lidí na celém světě sledují velkolepou svatbu britského následníka trůnu prince Charlese s mladičkou a krásnou Dianou Spencerovou a v Číně otevírají první stáčírnu Coca-Coly. Pojďme si tedy zavzpomínat na rok, kdy se republika potýkala s nedostatkem kuchařů, v pařížském Grand Palais návštěvníci obdivovali české baroko a v Bulharsku otevřeli první lastuří farmu.