Sün-c' tradičně Sün Kchuang

Kniha Sün-c’ (3. stol. př. n. l.) se řadí k nejvýznamnějším dílům klasické čínské filozofie. Myslitel, po němž je pojmenována a kterému je její autorství připisováno, je po Konfuciovi a Menciovi třetím velkým konfuciánským učitelem starověku, ačkoli byl pozdější ortodoxií odmítnut pro své některé názory blízké legistům. Čítať ďalej ↓

Patřil mezi nejvlivnější intelektuální osobnosti staré doby, byl mj. učitelem nejznámějšího legisty Chan Feje i kancléře Prvního císaře Čchinů Li S’a, ale také učenců, kteří tvořili články řetězu předávání kanonické Knihy písní. Vybroušeným slohem sepsal pečlivě vystavěné eseje o nejrůznějších otázkách, a proto jej také J. Knoblock, jeho překladatel do angličtiny, označil trochu nadsazeně za čínského Aristotela. Pestrý spis obsahuje kromě jiného jedno z nejstarších pojednání o hudbě, o vztahu pojmenování a skutečnosti a o pojmenování obecně, nebo nejstarší text označený jako „popisná báseň“ (fu), což je dominantní žánr poezie za raného císařství. Z hlediska filozofického se jedná o svébytné konfuciánství, jež do sebe vstřebalo mnohé prvky legistické; erbovní Sün-c’ovou tezí je, že lidská přirozenost je špatná a to, co je na člověku dobré, vzniká působením kultury, představované zejména obřadními a společenskými pravidly a hierarchickým uspořádáním společnosti. Jestliže má konfuciánství, k němuž se nynější garnitura ČLR vztahuje, vůbec nějaký reálný základ, pak má jednoznačně nejblíže ke konfuciánství Sün-c’ově.