Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru

Tato kniha pojednává o proměnách české, moravské a slovenské krajiny za posledníchzhruba 18 tisíc let. Během té doby ustoupily ze severní Evropy ledovce a přišel les a s ním i lidé živící se nejprve lovem a později zemědělstvím.

Každá pravěká kultura vtiskla naší krajině poněkud jinou tvář, zároveň ale musela reagovat na klimatické změny, vývoj říčních niv i změny lesních porostů. Snad nejzávažnějším motorem změn byly střídající se vlny suchého kontinentálního a vlhkého oceánského klimatu. Jako lidé této země s proměnami podnebí a prostředí se střídavým úspěchem zacházíme více jak dvanáct tisíc let, tedy celý holocén, a je to vzrušující příběh! Kniha však není ohlédnutím za minulostí, ale hlavně zprávou pro současnou dobu hlubokých proměn krajiny a očekávaných změn klimatu. Sucha i povodně, odlesnění, hluboká eroze i nástup nových druhů tu již byly a my máme možnost studovat, jak se projevovaly a co způsobily. Ukážka z knihy Pohoří pod vlivem fénu Díky teplému a suchému proudění byl Blanský les od pravěku příhodným místem pro život. Zatímco hora Kleť nad Českým Krumlovem je známá svou nejstarší českou rozhlednou, málokdo má bližší představu o tom, co je Blanský les. Možná proto, že jde o menší pohoří, které leží ve dvojím stínu Šumavy – dešťovém a informačním. Oproti drsné vlhké Šumavě je Blanský les suché a teplé pohoří jihu, kde se dosud zachovaly rozlehlé bučiny a na jehož úpatí se táhne pás vápenců s bohatou flórou i drobnou faunou, která se vymyká z běžného obrazu jižních Čech. Není proto ani divu, že Blanský les nebývá pojat do vlastivědných publikací o Šumavě a Pošumaví, i když tam nepochybně patří. Ostatně představuje i samostatnou CHKO, která si právem zasluhuje patřičnou pozornost. Po stopách zvláštního pohoří Jižní Čechy nepatří k oblastem bohatým na nálezy, které by vrhly světlo na vývojtohoto prostoru v nejmladší geologické minulosti. Výjimkou jsou ty okrsky, kde je dostatek rašelinišť s pozůstatky někdejší vegetace, což je především Třeboňsko a pak vyšší polohy Šumavy, popřípadě Novohradských hor. Rozlehlá území jsou však na doklady tohoto druhu velice chudá, nehledě na to, že poznatky z rašelinišť zde většinou nelze blíže korelovat ani s různými geologickými procesy, například tvorbou sutí nebo půd, ani s pravěkým osídlením. Sporné paleozoologické nálezy z vápencových ostrůvků na Volyňce, které ještě před 1. světovou válkou uveřejnili J. N. Woldřich a J. V. Želízko, představují směs glaciální a postglaciální fauny savců i měkkýšů, z níž nelze vyčíst průběh dějů, které se zde odehrály od konce poslední doby ledové do současnosti. Pylové rozbory i makrozbytky z rašelinišť poskytují cenné informace o vývoji vegetace NP/CHKO Šumava a CHKO Třeboňsko, v třetí jihočeské CHKO – v Blanském lese – však vhodná rašeliniště nejsou vyvinuta vzhledem k tomu, že se jeho poměry značně liší jak od Třeboňska, tak Šumavy. Nicméně v posledním desetiletí se právě v Blanském lese podařilo získat nové doklady o vývoji fauny v celém rozsahu pozdního glaciálu a holocénu, které navíc pocházejí z často diskutovaného okrsku krumlovských vápenců a přinášejí první poznatky osvětlující genezi zdejší vegetace a drobné fauny. Blanský les je sice částí Šumavské soustavy, zaujímá však v jejím rámci zvláštní postavení dané v prvé řadě svou polohou přímo nad plochou krajinou Budějovické pánve a Kaplické brázdy a dále svým geologickým složením. Převládající horninou jsou totiž odolné granulity budující všechny významné vrchy, zatímco podél jižního úpatí se táhne pás, v němž se výrazně uplatňují vápence i další horniny. Také podnebí má zvláštní ráz. Vzhledem k nadmořské výšce je nezvykle suché (Kleť v 1084 metrech má roční průměr srážek jen 716 milimetrů), a navíc ovlivňované fénem, který otepluje a vysušuje. Na rozdíl od většiny českých pohraničních hor byl Blanský les od pravěku, zejména od střední doby bronzové, osídlen, což svědčí o tom, že již pravěcí lidé vystihli jeho zv