Vražda se zárukou

V jedné branické vile jsou v létě 1938 nalezeny mrtvoly důstojníka a krásné mladé komparsistky z Barrandova. Vyšetřování případu se zpočátku ujímá inspektor Vodička, který však brzy uzavírá pátrání s tím, že šlo o vraždu a sebevraždu a afektu.

Shodou okolností se k případu dostává i doktor Pivoňka, který nachází příliš mnoho rozporných stopzpochybňujících Vodičkovy závěry. Snaží se za každou cenu dopátrat pravdy a odhalit motivy tohoto otřesného činu. V druhém případu zaměstnance detektivní kanceláře Ostrozrak se autorům výtečně podařilo zachytit jak tíživou atmosféru konce třicátých let dvacátého století, tak i četné komické situace v osobním životě jednotlivých protagonistů napínavého příběhu, v němž vše spěje k překvapivému řešení tajemné \\ vraždy se zárukou \\'. Rozhovor s autorom Byly to úlitby bohům Spisovatel Josef Škvorecký. (Foto: Tomáš Krist, Lidové noviny) LN Uplynulo již padesát let od vydání vašeho debutového románu Zbabělci a šedesát let od jeho napsání. Kdy jste ho naposledy četl vy sám? Velmi dávno. Kdy přesně, to nevím, ale když hned po „kritické“ explozi v Praze v lednu 1959 americké nakladatelství Grove Press požádalo o smlouvu, DILIA jim na rozkaz stranovlády sdělila, že autor si nepřeje být vydáván v USA. Autor si to sice přál, ale protože práva na svůj román nevlastnil on, nýbrž KSČ, která vlastnila všechna práva kohokoliv na cokoliv, z vydání sešlo. S příchodem oblevy na počátku 60. let DILIi povolili, aby povolila vydání v Dánsku, Jugoslávii, Maďarsku, Západním Německu a v Itálii, a když jsem takzvaně zradil, tedy odešel do exilu, dočkal jsem se v roce 1970 konečně i amerického vydání. Takže naposled jsem Zbabělce četl patrně někdy v roce 1969 v Kalifornii, když jsem v korektuře dostal překlad dnes už nebožky Jeanne Němcové, pořízený pro Freda Jordana, tehdy šéfredaktora tenkrát ještě prosperujícího Grove Press. Od té doby si v nich občas zalistuju, přečtu si tu a tam pasáž, a divím se, že to není tak špatné, jak jsem si před prvním českým vydáním myslel. LN Objeví se v některé z vašich dalších knih ještě Danny Smiřický? Pochybuju, protože je velmi nepravděpodobné, že bych měl ještě čas o něm něco napsat. LN Co Dannymu oproti vám schází a čeho má naopak víc? Danny píše operety, já takzvané vážné romány a detektivky. Je to však sebejistý, mírně cynický mladík, později muž, což já nejsem. LN Co tedy nyní píšete? Máme hotovou asi tak třetinu už sedmé detektivky ze série o aristokratické dvojici Anky a Tonyho Lomnických a o torontském inspektoru Sinclairovi. Ale protože Zdena onemocněla, odložili jsme to na později. Víte, stalo se mi to, o čem si Faulkner myslel, že se stane jemu. On ale příliš brzy – v pouhých pětašedesáti – umřel. Podle svědectví jeho bratra Johna často mluvil o tom, že „až se vypíše, začne dělat detektivky“. „K tomu stačí,“ píše John Faulkner, „najít si formuli, která se osvědčí, a člověk ji může užívat pořád dokola. Stačí změnit jména hrdinů a místo děje“. Jenže Faulknerův poslední román Pobertové rozhodně žádné známky „vypsání“ nenese, takže k psaní detektivek se nedostal. I když –tohle není docela pravda. Několik jich vytvořil: knihu detektivních povídek Gambit jezdcem nebo román Neodpočívej v pokoji, jenže v nich buď tak daleko předběhl dobu, nebo se naopak vrátil příliš do minulosti, až k zapomenutému Strejčkovi Abnerovi, kterého měl v knihovně a ve svých textech ho ještě okořenil nevypsaným mýtotvorným stylem, takže jeho detektivky sotva odpovídají čtenářské představě o žánru. LN Vy jste ale s detektivkami také nezačal teprve nedávno. Já jsem si začátkem 60. let myslel, že umřu – ležel jsem čtyři měsíce v Motole s infekčním zánětem jater a život mi visel na vlásku. Přátelé mi tam nosili detektivky. Hodně jsem tenkrát kamarádil s Honzou Zábranou, a tak jsem mu ještě v nemocnici navrhl, že až se ze špitálu dostanu, napíšeme spolu detektivku. Celkem jsme napsali tři Vraždy z pěti zamýš