Dotkni se ran. Spiritualita nelhostejnosti

Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimizasažena, zraněna. Tváří v tvář „zraněnému Bohu“ člověk může odložit „brnění, masky a šminky“, jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa.

Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry,tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe. Úvaha autora Popírač holokaustu a církev Papežův „akt milosrdenství“ chápou sektáři nikoliv jakovýzvu k pokání, nýbrž spíše jako projev pokání církve. Když biskup Richard Williamson zpochybnil holokaust, nešlo o náhodné uřeknutí. Jeho antisemitské výroky a personální pochybení Vatikánu ukazují na víc než jeden dílčí spor uvnitř katolické církve. Dění v katolické církvi zajímá nekatolickou veřejnost také proto, že tato církev je po staletí největším názorově jednotným celkem této planety, a tudíž významným „globálním hráčem“. Zeslabuje-li se dnes její vliv v části Evropy, tím více roste v Asii a Africe, kontinentech budoucnosti. Všechny ostatní velké názorové skupiny od muslimů a buddhistů po nekatolické křesťany jsou rozděleny do ohromného množství proudů a větví, které se leckdy navzájem nemohou vystát. Čeká něco podobného i katolickou církev, jak naznačuje kauza kolem ex-exkomunikovaného monsignora Williamsona? První dějství: „My jsme papež“ Tato kauza měla dosud několik dějství. V tom prvém, těsně po mediálním skandálu s Williamsonovými výroky, popírajícími skutečný rozsah a charakter holokaustu Židů, a útocích na papeže, údajně „rehabilitujícího popírače holokaustu“, měli mnozí z těch, kdo byli skutečně do věci zasvěcení, chuť jednoznačně hájit papeže. Benedikt XVI. skutečně ve chvíli, kdy podepisoval dekret, jímž snímal trest exkomunikace za neoprávněné přijetí biskupského svěcení z rukou arcibiskupa Lefebvra, a tedy vyvolání schizmatu (organizačního rozštěpení církve), nemohl mít zdání o skandálních výrocích Williamsona, jednoho z těchto schizmatiků. Názor,že by papež mohl zpochybňování holokaustu či jakékoliv antisemitské postoje tolerovat či s nimi dokonce sympatizovat, nebo že církev reviduje svoji vstřícnost k Židům, vyjádřenou dokumenty II. vatikánského koncilu a mnoha činy papežů uplynulého půlstoletí, je zcela absurdní a může ho vyjadřovat jen ten, kdo záležitostem církve nerozumí nebo nechce rozumět. Reakce židovských představitelů, německých politiků a církevních disidentů, volajících dokonce po abdikaci papeže, se proto zdály být -a do značné míry byly - skutečně neadekvátní. Celý skandál mohl prostě tiše skončit tím, co se skutečně stalo, že papež svůj dosavadní postoj k Židům a holokaustu znovu zdůraznil a Williamsonovy výroky jasně odmítl. Na internetu se objevila kromě protestů i petice solidarity s papežem, připomínající titulky německých novin po volbě Benedikta XVI. „my jsme papež“. Celá kauza se do té chvíle zdála být přesnou kopií mnoha předchozích mediálních zkreslení papežových výroků, z nichž nejzávažnější bylo před lety vytržení citátu středověkého byzantského císaře o Mohammedovi z papežovy přednášky v Řezně. Tenkrát ona mediální nezodpovědnost a senzacechtivost skončila akcemi muslimských radikálů, masovými protesty, vypalováním kostelů, dokonce vraždami několika duchovních. Tatáž média, která způsobila pozdvižení muslimské veřejnosti, pak s uspokojením ukazovala zpravodajsky vděčné záběry barbarství islámských radikálů. Letošní pozdvižení způsobilo jen válku slov, avšak i za ní stál opět „drobný posun“ mediálních zpráv, naznačujících, že Williamson byl kdysi odsouzen a nyní rehabi