Cesta za datovou čáru aneb Tam, kde zítra je už včera

Ve svém putování u protinožců nás autorka provede Novým Zélandem, Austrálií, ostrovy Bali a Tahiti. Všímá si nejen krásy krajiny, přírody, fauny i flory, historie a kultury daných míst, ale hlavně lidí.

Jejich odlišností, zvláštností, jinakostí, ale hlavně toho, co máme společného. Vtipně glosuje i svá setkání se souputníky z různýchnárodů, jejich specifického vnímání daného prostředí a zamýšlí se nad tím, jak nás naše osobní zkušenost, historická, psychologická i kulturní, ovlivňuje při vzájemném setkávání. Její postřehy jsou laskavé a s respektem ke všem odlišnostem, ale kritice senevyhýbá. Vzhledem k tomu, že na mnoha místech mohla pobýt delší čas, zavede nás i do míst, kam se běžný turista nedostane. Knížka tak může sloužit jako inspirativní rádce a průvodce i při našich cestách za datovou čáru. Kateřina Dehningová (rozenáHodová) se narodila v Praze v roce 1971. Z Evropy vycestovala po sametové revoluci na počátku jara roku 1990. Žila na třech kontinentech (v Evropě, v Severní Americe a v Austrálii), které téměř celé procestovala. Mezitím pracovala jako podnikatelka a manažerka vlastního kadeřnického salonu, ale postupně s podnikáním skončila a začala se věnovat na plný úvazek rodině a dcerám. Cesty rozšířila do Asie, Indonésie, Oceánie a Polynésie. Nyní žije v jižní Kalifornii. Cestopisy a zážitky ze života začala pravidelně psát formou dopisů v roce 1997, kdy se natrvalo odstěhovala do Spojených států za svým manželem. Dopisy z cest zveřejňuje na svých webových stránkách od roku 2005. V roce 2012 vyšla prvotina Proti proudu zeměkoule. V současné době Kateřina pracuje na další knize, která čtenáře zavede na Karibské ostrovy. U ledovce jsme potkali dva asi třicetileté Čechy – první krajany za celou dobu! Vím, že nás běhá po Novém Zélandu mnohem více, ale protože nejsme prostě slyšet, těžko se navzájem identifikujeme. Ano, Češi jsou jeden z nejtišších národů světa! Nehulákáme, nekřičíme na sebe a vůbec se neradi jakýmkoliv způsobem zviditelňujeme. Řekla bych, že jsme velice kultivovaní turisté. Navíc se k sobě také neradi hlásíme (snad ze studu a vrozené podezřívavosti). Nejsme tak sdílní k cizím lidem, byť jsou ze stejné vlasti. V porovnání s jinými národy jsme velcí stydlíni, a osmělit se nám trvá podstatně déle. Když tohle všechno víte, chápete, proč se v cizině sotva pozdravíme. Po cestě zpět jsme potkali americkou rodinu z Kalifornie, dokonce z Orange County, kde bydlíme. Výletovali po Zélandu s dětmi v karavanu celý měsíc a byli rádi, že potkali další krajany. Vyměnili jsme si mnoho informací, navzájem vyfotili své rodiny, rozdělili se o poslední bonbóny a popřáli si vše nejlepší do dalšího cestování. Bylo nám všem hned veseleji. V Austrálii se sídlo hlavy státu nazývá The Lodge – v překladu Chata. Žádný Hrad, ani Bílý dům, ani Palác, ani Pyramida, dokonce ani Vila. Stručně jen Chata. Australané nejenže ze sebe nic nedělají, ale také mají skvělý smysl pro humor! Koneckonců rezidence stojí v lese, tak i nám se zdál název příhodný, přestože má svým honosným vzhledem k chatě daleko.