Příběhy děda Posledy

Příběhy děda Posledy jsou první humoristickou knihou Jaroslava Žáka ze studentského prostředí – a neprávem pozapomenutou. Uveřejňoval ji spolu s Vlastimilem Radou (který je rovněž autorem ilustrací) na pokračování v deníku Lidové noviny na přelomu let 1936 a 1937 (knižně 1937). Podobně jako Žákovy populární knihy Študáci a kantoři a Cesta do hlubin študákovy duše jsou zde zdrojem humoru srážky mezi studenty a jejich vychovateli.

V Dědovi Posledovi je ovšem vše ještě zveličeno díky pohádkové zápletce a titulní postavě. Malý kouzelný stařeček pan Posleda, „moudrý jako Šalomoun a lstivý jako Odysseus“, je zastáncem dětí a mládeže proti všem zlým duchům, které se usidlují zejména ve výchovných institucích. Protože jej profesoři Reálného gymnázia Zbyňka Šašecího ze Zhoře mylně považují za zemského školního inspektora, podaří se mu v krátké době zavést převratné učební postupy: například názorné vyučování bitev. Hlavní boj ho však ještě čeká: děd Posleda se musí utkat se zlým duchem veškerého školství, bývalým profesorem dějepisu Baštou, nyní kouzelníkem Labaštou. Archaický, vznešený styl, jímž jsou příběhy podány, paroduje „povinná“ díla školní četby od staročeské literatury až po Babičku. Podobně jako ona ztělesňuje děd Posleda mezi dětmi síly dobra, avšak v radikálně proměněném prostředí.