Písně na rozloučenou

Ztracené dítko avantgardy - i tak by šlo s trochou nadsázky charakterizovat osud Miloše Hlávky. Patřil k mladým intelektuálům, kteří vstupovali do literárního života po skončení první světové války.

Již od svých 17 let publikoval na stránkách novinového a časopiseckého tisku své básně a prózy i překlady světových autorů. Pohyboval se v okruhu mladých avantgardních scén, jako byly Divadlo Dada a Moderní studio, byl také členem prvního Burianova voicebandu. Ve 30. letech působil v nakladatelství Sfinx, poté byl krátce dramaturgem Lucernafilmu, na podzim roku 1939 byl přijat jako lektor do činohry Národního divadla v Praze, kde byl po vynuceném odchodu F. Götze pověřen zastupováním šéfa činohry. Miloš Hlávka se nikdy netajil svými výhradami vůči komunistům. Nebylo mu to zapomenuto a po r. 1948 bylo zřejmé, že má být z historie české literatury zcela vymazán. Miloš Hlávka tomu napomohl i volbou svých témat (co by pracujícím mohl přinést epos Kormorán, inspirovaný životními osudy českého šlechtice, na berlínském okruhu tragicky zahynulého pětadvacetiletého automobilového závodníka Jiřího z Lobkovic). Přispět k tomu mělo i nedoložené nařčení z kolaborace během okupace či manželství s německou tanečnicí Irmgard Otte. V určitém smyslu by bylo možné nalézat i jisté paralely mezi Hlávkovým osudem a životními příběhy Vlasty Buriana, Adiny Mandlové, Nataši Gollové a dalších českých umělců. Smyslem této publikace není snaha dělat z Hlávky básníka velikosti Seiferta, Nezvala či Holana, nýbrž napravení určité křivdy a zpřístupnění jeho literárního odkazu dnešní čtenářské generaci (tím spíše, že v Hlávkově literární pozůstalosti jsou i práce dodnes nevydané - např. právě sbírka Písně na rozloučenou, překvapením mohou být ale i Hlávkovy neznámé prózy z 30. let). Knihu doplňuje obrazová příloha a zasvěcená studie Tomáše Vučky, vymezující Hlávkovo místo v kontextu české literatury. IlustraceJosef Velčovský.