Můj rok 1950

Rok 1950 určitě nemůžeme označit za nejradostnější. Vrcholí politické procesy, studená válka je v plném proudu.

Většina zboží je ještě na příděl a kontakty se světem slábnou. Přesto jsou i šťastné chvíle. Třeba tam, kde do rodiny přibyl nový člen nebo členka… Podívejme se tedy, do jakého světa otevřeli oči. Sochař Švec pracuje na monumentální soše J. V. Stalina, ale předseda vlády Antonín Zápotocký ještě klade věnec ke hrobu TGM v Lánech a na Velehradě promlouvá k „věřícímu československému lidu“. Hon na špiony propuká na obou stranách železné opony a v Koreji začíná válka. V létě je popravena Milada Horáková, i když o milost pro ni žádá třeba i Albert Einstein, a z vývěsních štítů pomalu mizí jména soukromých firem. Lidé si začínají zvykat na názvy jako Pramen, Vitana či Kovomat. Přesto i v takto dramatických časech lidé chodí do kina a na rande, hrají fotbal, vaří, navštěvují kavárny i hospody a sní si své malé i velké sny. Zkrátka – žijí své běžné životy. Zoologická zahrada v Praze otevírá nový pavilon opic, nad Arkansasem prolétne UFO a začínají se znovu vyrábět dalamánky. Zavzpomínejte tedy s námi na jeden z temnějších roků dvacátého století, na rok, kdy je v USA uveden na trh první dálkový ovladač televize, rok, kdy je poprvé zdolána Annapurna a kdy senátora zvoleného za Demokratickou stranu Pobřeží slonoviny snědí jeho voliči…