Artforum

Poznáte niekoho, kto má o tento produkt záujem? Pošlite mu e-mail s produktovým listom!

Knihu Krach amerického historika Thomase E. Woodse jr. vydalo nakladatelství Dokořán v řadě své „politicky nekorektní knihovničky“. Politickou nekorektností se v tomto případě míní, že autor se radikálně staví proti současnému ekonomickému mainstreamu, ať už se tím myslí keynesiánci nebo monetaristé. Woods ideově vychází z rakouské ekonomické školy, především z teorií libertariána von Misese.

Základní tezí knihy je, že viníkem krize není nedostatečná regulace finančních trhů, ale naopak zásahy státu do ekonomiky. Dokud si toto neuvědomíme, budou se podle autora podobné krize opakovat neustále. Těžko samozřejmě předpokládat, že by se politici mávnutím kouzelného proutku vzdali své moci a možnosti používat politických zásahů do ekonomiky k uplácení voličů nebo k ukázce toho, jak mají skvěle altruistické úmysly. Co by tedy politici měli aktuálně dělat? Woods ironicky dochází k parkinsonovského závěru, že nikdo nemá patent na správná rozhodnutí, jsou ovšem lidé, kteří se vždy mýlí. Pro začátek by tedy stačilo vždy udělat opak toho, co radí nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman nebo komentáře v New York Times.

Kniha logicky začíná faktory, které vedly k současné finanční krizi, tedy především analyzuje vývoj na trhu amerických realit. V této souvislosti je zajímavé, že když na přelomu tisíciletí došlo ke kolapsu tzv. nové ekonomiky, jednalo se o první podobnou krizi, při níž nedošlo k pádu cen nemovitostí. Už z toho šlo získat podezření, že a kde se schyluje k další bublině – jistě, po bitvě je každý generálem.

Viníky krize jsou podle autora v první řadě státní hypoteční agentury jako Fannie Mae a Freddie Mac nebo pozitivní diskriminace při poskytování půjček. Až potud z pohledu liberální ekonomiky nejsou podobné závěry ničím neobvyklým, alespoň v českém prostředí ne. Woodsova kritika je ovšem radikálnější: v širším smyslu je podle něj za krizi odpovědná politika americké centrální banky (FED) nebo snad i samotná existence této instituce.

Odtud začne být kniha velmi zajímavá, protože namísto politických třenic, které najdeme i v komentářích v denním tisku, se autor pouští do analýzy řady historických událostí. Podrobně rozebírá třeba velkou hospodářskou krizi. Podle něj nebyla důsledkem liberalismu, ale naopak selháním státní intervence za předchozí republikánské legislativy prezidenta Hoovera. Roosveltova politika (oslavovaný New Deal) pak situaci ještě zhoršovala. Zcela iluzorní je pak podle Woodse názor, že tečku za ekonomickou krizí udělala v USA až druhá světová válka (to je vlastně podrobnější rozvinutí známého příkladu, proč tím, že rozbijete okno a dáte práci sklenáři, nelze vytvořit bohatství).

Žádný strach z deflace

Centrální banky i mimo krizové doby pumpují do ekonomiky další a další peníze, čímž vyvolávají inflaci. Proč to dělají? Většina ekonomů se totiž bojí deflace, protože ta podle nich vede ke stagnaci. Máme se ale deflace bát, ptá se Woods? Znamená (zjednodušeně, protože inflace a deflace se primárně netýkají pohybu cen, ale množství peněz v ekonomice), že za stejné množství peněz si zítra budu moci koupit více věcí. Lidé jsou tím jakoby motivováni k odložení spotřeby. I když pomineme otázku, co je na tom vlastně špatného (viděli jsme, kam naopak dospěl zdánlivý ekonomický růst postavený na úvěrech), opravdu by to tak fungovalo? Za stejné množství peněz si za dva roky jistě koupíte lepší notebook (nebo ledničku), znamená to ale, že budete koupi odkládat, „logicky“ vlastně do nekonečna? Opravdu je svět informačních technologií, na němž ceny neustále klesají, příkladem zamrzlého trhu věčných škudlilů? Na jiném místě autor zobecňuje tento pohled a dodává: To je mimochodem také důvod, proč byla Amerika 19. století svědkem tak dramatického zvýšení životní úrovně – relativně konstantní peněžní zásoba ve spojení s neustále rostoucí zásobou spotřebního zboží znamená klesající ceny, takže si lidé mohli kupovat stále více věcí za stále méně peněz.

Woods se ale ani tady nezastaví. Inflace je možná důsledkem špatné politiky centrálních bank, její hlubší, systémovou příčinou je však opuštění zlatého standardu a samotné „nekryté“ papírové peníze.„Papírové peníze vyhovovaly vládcům ještě víc než kovové mince, protože jejich prostřednictvím mohli obohacovat sebe a své kamarády, aniž by tím vzbudili podezření a vyvolali hněv veřejnosti. Stačilo jen tisknout další a další papírové peníze a vesele utrácet. Zároveň bylo i snazší svalovat vinu za zdražování, které s sebou režim papírových peněz přináší, na nejrůznější obětní beránky – zlovolné byznysmeny, spekulanty a ostatní bubáky, které se lidé od školy učí nenávidět,“ píše Woods doslova. Peníze nekryté zlatem byly zaváděny shora i přes odpor těch, kdo je měli používat. V roce 1933 vláda „svobodného státu“ USA dokonce svým občanům vlastnictví zlata (monetárního, ne šperků) prostě zakázala.

Papír versus komodita

Aby své názory doložil, analyzuje autor dějiny peněz. Samozřejmě si nemyslí, že ve světě zlatého standardu bychom platili zlatými mincemi noviny v trafice; spíše jde o to, že peníze by nebyly papírem potištěným státní bankou, ale poukázkou na určité množství zlata. Podstatou zlata je, že je ho docela málo, proto ho v ekonomice nebude moci příliš rychle přibývat – může to fungovat třeba i tak, že množství zlata poroste stejně jako výroba, takže ceny zůstanou relativně konstantní. Tady by autorovi šlo samozřejmě namítnout, že i ve světě zlata může dojít k radikální inflaci, v Evropě třeba na počátku novověku po vydrancování velkých indiánských říší Mexika a Peru. Celkově je ale obhajoba zlatého (nebo jiného „komoditního“ – v různých kulturách mohly hrát roli zlata třeba vzácné mušličky nebo kakaové boby) standardu přesvědčivá. Mimochodem, do sporu se zde Woods dostává s jiným „pravicově-liberálním“ ekonomem Miltonem Friedmanem; dalo by se říct, že kritický osten rakouské školy je radikálnější.

Autorův odpor vůči politikům je dobře vidět na jeho popisu „ředění mincí“. Ještě před papírovými penězi mohli politici dosahovat podobného efektu tím, že do zlatých mincí přidávali třeba levnější měď. Vyvolali tak inflaci, klíčové však je, že příslušný „inflační“ signál se ekonomikou šířil postupně. Panovníci tak na počátku měli více mincí, s nimiž mohli nakoupit ještě za staré ceny, ostatní naopak zaplakali. Paradoxní je, že penězokaznictví bylo tradičně hrdelním zločinem, politici však sami prováděli systematicky právě tohle.

Kniha je samozřejmě vyhraněná a Woodsovy názory budou čtenáři více či méně blízké podle jeho politického přesvědčení. Sympatická je ale rozhodně důslednost, s jakou v duchu rakouské ekonomické školy své vidění světa domýšlí. Neskončí na povrchu, třeba kritikou toho, že americké banky musely kvůli politickému tlaku půjčovat i lidem, u nichž existovala velká pravděpodobnost, že své závazky nikdy nesplatí. Další analýza ho vždy vede k tomu, že problém je mnohem systémovější povahy. Výborné jsou v knize také historické exkurzy – protože se tak bezprostředně netýkají aktuálních politicko-ekonomických problémů, mohou je rozhodně ocenit i ti, kdo jinak autorovo vidění světa nesdílí.

Pavel Houser, dokoran.cz

Poznáte tento titul? Tak neváhajte, napíšte vlastný komentár a podeľte sa s ostatnými o Váš názor.