Hvězdy, planety, magnety

Není snad nic krásnějšího než pohled na noční oblohu posetou stříbrnými tečkami hvězd. I v triedru vidíme kotoučky planet, hvězdokupy, krásné mlhoviny a galaxie.

Vesmír ale vůbec není to, co vidíme očima a dalekohledy! Je zde 23 % temné hmoty, zatím neznámých částic, které bez zaváhání projdou celou Zemí, aniž by byly zachyceny. Zdalekanejvětší součástí vesmíru je mysteriózní temná energie, jakési fluidum prostupující celý vesmír, které má za následek zrychlenou expanzi vesmíru a tvoří plných 73 % hmoty a energie ve vesmíru. To, co vidíme, jsou pouhá 4 % skutečnosti. Přestože však tvoříatomární látka jen 4 % vesmíru, stojí za to o ní psát. Až 99 % této látky tvoří plazma. Hvězdy jsou obří horké plazmové koule, mlhoviny tvoří rozsáhlá chladná plazmová oblaka. Stav látky, který na Zemi známe jen z kanálů blesků, ionosféry a našich laboratoří, je ve vesmíru zcela běžný. Ukážka z knihy Bouře na Saturnu trvají i staletí Atmosféry obřích planet se mnohdy chovají zcela jinak než plynný obal Země. Saturn je s průměrem 120 420 kilometrů druhou největší planetousluneční soustavy. Má obdobné složení jako Jupiter a jeho rotace je také velmi rychlá. Dalekohledem Saturn poprvé pozoroval Galileo Galilei (1564– 1642) v roce 1610. Prstence byly v té době viditelné z boku, a tak se Saturn Galileovi jevil jako trojplaneta, jindy jako planeta s ušima a ještě jindy jako normální kotouček. Traduje se, že tím byl natolik zmaten, že na Saturn zanevřel a již se na něho do své smrti nepodíval. V roce 1655 objevil Christian Huygens (1629 -1695) největší měsíc Titan a podivné chování okolí Saturnu interpretoval správně jako Saturnovy prstence. Jejich dělení na několik částí bylo zjištěno Giovannim Domenicem Cassinim (1625–1712) v roce 1675. Zpomalila se v posledních letech rotace Saturnu? Moderní výzkum Saturnuzapočal v roce 1979, kdy k planetě dolétla sonda Pioneer 11. V roce 1980 fotografovala Saturn a Titan sonda Voyager 1, o rok později Voyager 2. V 90. letech minulého století byl Saturn intenzivně zkoumán Hubbleovým vesmírným dalekohledem. V letech 2000 až2003 byla objevena řada malých měsíců s nepravidelnými drahami, a to 2,2metrovým dalekohledem ESO a 3,5metrovým dalekohledem na Mauna Kea. Od roku 2004 je u Saturnu sonda Cassini (NASA) s pouzdrem Huygens (ESA), které přistálo na Titanu počátkem roku 2005. Tři měsíce před příletem k Saturnu pozorovala sonda Cassini dvě bouře, které se nakonec spojily v jednu. Bylo to teprve podruhé, kdy se podařilo podobnou událost zaznamenat. Zdá se však, že takovéto spojování bouří je jedním z fenoménů atmosfér obřích planet. Zatímco na Zemi trvá průměrná bouře přibližně jeden týden a ke konci slábne až zcela zmizí, u velkých planet trvají bouře měsíce, roky a někdy i staletí. Přesný mechanismus vzniku a vývoje bouří v atmosférách obřích planet doposud není znám. Velkým překvapením bylo zjištění, že rotační perioda planety, určená měřením rotační modulace rádiových emisí, je o šest minut delší než perioda, kterou před více než dvaceti lety naměřila stejnou metodou sonda Voyager 2. První náznaky,že s rotační periodou není něco v pořádku, se ostatně objevily už v roce 1997, kdy tým z Observatoire de Paris oznámil, že jimi naměřená rotační perioda se dosti liší od té, kterou určil Voyager. Vědci nezpochybňují měření provedená Voyagerem, ale zdá se být velmi málo pravděpodobné, že by se rotace Saturnu mohla v tak krátké době takovou měrou zpomalit, proto nyní hledají model, jež by vysvětlil změnu periody na základě proměnného vlivu změn rotace uvnitř planety na rádiové pulzy. Zpoždění pulzů bymohlo souviset s faktem, že magnetická osa planety je prakticky totožná s osou rotace. U Jupiteru je sklon magnetické osy k ose rotace výraznější a žádné nepravidelnosti se zde nevyskytují. Dalším překvapením spojeným s magnetosférou planety byla poloha rázové vlny, která vzniká v místech střetu částic slunečního vě