Evropské duchovní dějiny

Obsáhlý esej význačného kulturního historika, působícího v Rakousku, představuje mohutnou syntézu jeho dlouhodobého úsilí o postižení duchovního pozadí dějin našeho kontinentu. V tomto díle líčí barvitým, dramatickým stylem vývoj evropského myšlení od pozdní antiky až na práh současnosti.

Nejde mu ovšem jen o myšlení vysoce teoretické, jak je známe z dějin filosofie a věd, ale v celé jeho šíři, včetně duchovních proudů hýbajících lidovými vrstvami, nejčastěji v podobě nejrůznějších kacířských hnutí. Autorovi při rozvíjení jeho úvah poskytlo spojovací linii přirozeně křesťanství, nejvlivnější ideovýproud evropské civilizace. Společně s velkými příslušníky své generace evropských historiků, jejichž díla konečně vycházejí též u nás – za všechny uveďme alespoň Francouze Le Goffa a Rusa Gureviče – vyvrací dříve tak rozšířenou představu, že s výjimkou ojedinělých heretiků ovládalo myšlení středověkého Evropana beze zbytku křesťanství v jeho oficiální variantě. Naopak klade důraz na to, že křesťanství bylo od počátku svého působení průběžně konfrontováno se svébytným myšlením plemen buď odedávna na území našeho kontinentu žijících nebo sem odjinud přicházejících. Evropské myšlení se mu tedy nejeví jako jednosměrný, učením církve jasně orientovaný proud, ale jako dialektické stýkání a potýkání dvou základních principů, které lze mj. charakterizovat na jedné straně jako vysokou humanistickou kulturu, na straně druhé jako předracionalistické podzemí. K tomu dodává: ,,Mohutné pohyby duchovních dějin evropského tisíciletí jsou bez tohoto stálého dialogu a boje mezi ,nahoře‘ a ,dole‘ srozumitelné právě tak málo jako díla průkopnických duchů, kteří z tohoto podzemí trvale čerpají.“ Heerova kniha poskytuje českému čtenáři vodítko při studiu oblasti, kterou naše dějepisectví, celá desetiletí regulované idejemi historického materialismu, zatím zanedbávalo. Navícse mu tohoto potřebného poznání dostane ve skvělé literární formě.